Jak milovat své děti, aby z toho nezešílely

Jak moc mám svému dítěti projevovat lásku? Jak často mu můžu říkat, že ho mám rád? Nevychovávám tak „závisláka“ nebo „mamánka“? Nebude mít později problémy s vrstevníky? Jestli si podobné otázky kladete také, můžete být v klidu: obavy z přílišné lásky nejsou namístě.

Když se americkému písničkáři Aaronu Embrymu narodila dcera, napsal o tom písničku, v níž nezpívá skoro nic jiného než „Every part of you is just another part of me“. Hrubě přeloženo „každý kousek tebe je jen další část mě samého“. Lapidárně tak vyjádřil pocity naprosté většiny rodičů. Onu nesmírnou blízkost, kterou jsme nikdy předtím k žádné jiné bytosti necítili. Lásku promíchanou s dříve nepoznaným strachem o druhého člověka. Až fyzické propojení – neviditelné, a přesto téměř hmatatelné. Není tedy divu, že bychom své děti nejradši pusinkovali a pořád se jich dotýkali. Naštěstí to není nic nenormálního nebo nedej bože pedofilního. Naopak, většinou jde o velmi prospěšnou věc. V různém věku to má navíc různé funkce.

0–1 rok

V tomto období neexistuje nic takového jako přemíra lásky. Svoje děti tak můžete muchlovat do aleluja. Respektive do chvíle, kdy je jim to příjemné, což s jistotou poznají vaše ušní bubínky. Výzkumníci z Duke University v Severní Karolíně sledovali 485 lidí od cca 8 měsíců hluboko do dospělosti. Ti, ke kterým jejich matky v raném dětství projevovaly nadprůměrnou náklonnost a dotýkaly se jich více než jiné, byli ve vyšším věku psychicky vyrovnanější a spokojenější. Podle vědců za to může hormon oxytoxin, který se vyplavuje třeba při kojení nebo jiných momentech intenzivního sblížení a pravděpodobně pomáhá v mozku budovat povědomí důvěry v ostatní lidi. Podle britské expertky na rodičovství Sue Atkins dokonce děti při nedostatku fyzického kontaktu mohou přestat růst, a to bez ohledu na to, kolik a jak moc toho ve skutečnosti sní.

2–4 roky

Zmiňovaná Sue Atkins má za to, že máloco je pro člověka v tomto věku tak důležité jako fyzická blízkost. Děti, kterým rodiče nevěnují dostatek pozornosti a nedotýkají se jich, budou pravděpodobně pociťovat osamělost a v dospělosti mohou mít problémy se sebejistotou i s navazováním vztahů. Proto své ratolesti bez obav objímejte, líbejte a držte za ruce, nejen když přecházíte ulici. A to v soukromí i na veřejnosti. Nebojte se s nimi také hrát hry, které zahrnují doteky. Můžete třeba dělat koníka a kluci zase ocení, když se s nimi budete naoko prát. Tak se naučí, že doteky nemusí být spojeny jen s velkými emocemi, ale že jde o naprosto přirozenou a vlastně i zábavnou součást života. To opět podle expertů vede k jejich lepší socializaci v dospělosti.

5–7 let

Sebevědomí se podle psychologů rozvíjí už od prvních měsíců života, nicméně mezi pěti a sedmi lety k němu jako rodiče můžete přispět snad nejvíc. Nejde přitom o to, abyste svému dítěti neustále opakovali, jak je skvělé a jak moc ho milujete. Jde o to nalézt tu správnou rovnováhu, protože není vhodné ho chválit a vyjadřovat mu lásku jen v momentech, kdy se mu něco povede. Experti proto radí vyjadřovat náklonnost i zcela náhodně – třeba když jdete po ulici nebo před spaním. Nechte také děti dělat chyby, aby se z nich mohly samy poučit. Nepeskujte je za ně, ani se je nesnažte před nimi přehnaně chránit. Tedy samozřejmě pokud by to nemělo skončit nějakým zdraví ohrožujícím karambolem. Buďte pro ně jistotou, náručí, která se jim otevře, kdykoli budou potřebovat. Tak nabydou jistotu i v sebe sama.

8–15 let

Starší děti se za projevy náklonnosti od svých rodičů často stydí. Zvlášť na veřejnosti a mezi vrstevníky je asi nějakým objímáním příliš nepotěšíte. O pusinkování to samozřejmě platí dvojnásob. To ale neznamená, že by jim bylo lhostejné, zda je máte rádi. Vždyť právě v přechodu mezi dětstvím a dospělostí je člověk už z podstaty nejistý a má sklon podhodnocovat sám sebe. Proto potřebuje mít místo, kde o něm nikdo nepochybuje a podporuje ho. Zapomeňte ale na nějaké velké muchlování a radši svého potomka občas poplácejte po zádech nebo zavískejte ve vlasech.

Chvalte, chvalte, chvalte, ale konkrétně

V každém věku platí, že dítě ocení zájem. Jenže ho musíte projevovat konkrétně, obecné otázky typu „Jak bylo ve škole?“ jsou většinou k vzteku. Zkuste se spíš zeptat na předměty, které ten den byly v rozvrhu, na písemky nebo specifickou učitelku. Stejně tak chvalte konkrétní věci, když se dítěti něco podaří. Třeba části nakresleného obrázku nebo určitou etapu závodu. Dítě tak uvidí, že opravdu víte, co dělá, a že vám na něm tedy záleží.
A pokud byste si na závěr chtěli dát pauzu od pouček, co byste měli a neměli dělat, zde se můžete podívat na písničku zmiňovanou na začátku. Jen upozorňujeme, že míra optimismu a nadšení může z našeho skeptického středoevropského pohledu působit možná trochu naivně. Ale to už necháme na vás.

Text: Matěj Černý Foto: Getty Images