Když něco děláte rádi, vždycky si zařídíte, abyste si našli čas, říká Irena Hejdová
20. 4. 2022 - Rozhovory
„V přítomnosti dětí a neustálého dětského hluku se řadě z nás trochu vypíná mozek. To je bohužel moje dlouholetá zkušenost. Já v takovou chvíli nejsem schopná napsat vůbec nic, co má hlavu a patu,“ přiznává Irena Hejdová. I se třemi dětmi je přesto úspěšná scenáristka, dokumentaristka a novinářka. Na mateřské se navíc vrhla do psaní dětských knížek, které děti i rodiče milují. Brzy jí vyjde třetí: Skutek utek.
V profilu na Twitteru máte: „Tři děti, dvě ruce, dvě nohy a jen jedna hlava!“ Přitom ale píšete do médií, máte za sebou pět filmových scénářů, dokumentární tvorbu a čerstvě i tři dětské knížky. Kdy spíte?
Filmové scénáře a dokumenty jsem dělala v době, kdy jsem zas tolik nepsala do médií. A když byly děti malé, tak jsem toho taky moc nenapsala. Teď už jsou všechny mé děti ve škole, takže mám soustředěný čas do brzkého odpoledne a chci to ještě natahovat. Když jsem pracovně saturovaná, tak jsem pak milejší i na děti a víc si je užívám, než když s nimi jsem některé dny nedejbože od rána do večera. A taky pracuju většinou dost rychle a efektivně. Vím, že čas na práci mám omezený, tak se ho snažím maximálně využít. A ještě jedna věc: psaní mě leckdy baví a uspokojuje mnohem víc než mateřství, už proto, že mé články, knihy atd. mi neodmlouvají a neprudí… A když něco děláte rádi, tak si vždycky nějak zařídíte, abyste si na to čas našli.
Jednou jste na otázku, jestli se s dětmi dokážete soustředit na práci, odpověděla lakonicky: „Vůbec.“ Nějak mě potěšilo, že se to nesnažíte zahrát do autu. Myslíte, že do rodičovství často vcházíme s úplně špatným očekáváním?
V přítomnosti dětí a neustálého dětského hluku se řadě z nás trochu vypíná mozek. To je bohužel moje dlouholetá zkušenost. V takovou chvíli nejsem schopná napsat vůbec nic, co má hlavu a patu. To už mám radši open space. Asi se tam ozývají nějaké mateřské instinkty, že stále po straně uchem posloucháte, jestli se něco neděje (a většinou se bohužel něco děje). Už si nepamatuju, s jakými očekáváními jsem do mateřství vstupovala, ale srážka s mateřskou realitou péče nejdřív o dvojčata a pak o další dítě tři roky po nich byla tak silná, že se z toho vzpamatovávám doteď…
Připravil vás někdo na to, že „nevyspání“ může znamenat opravdu brutální spánkový deficit, že když dítě „celý den brečí“, tak skutečně může být myšleno doslova pláč 24 hodin téměř v kuse a podobně?
Snažím se vyhnout tomu, abych někomu říkala takové ty věty, že se má před porodem vyspat do zásoby. Vím, že samotnou mě to dost otravovalo. Ale on si člověk asi nemůže pomoct a chce varovat. I když osobní zkušenost je prostě nepřenosná. Nikdo mě asi nepřipravil na to, že během kojení a raných let s dětmi se mozek člověku fakt vypíná dost intenzivně. Je to srovnatelné s covidovou mlhou, která přišla hned vzápětí, aby i muži měli představu. A soucítili s tím, co se to ženám děje…
V knížce Nedráždi bráchu bosou nohou jsou Marek a Mimoň dost často „na zabití“ a jejich dramatické putování odpadním potrubím vlastně jedna velká strkanice. Přišlo mi, že ty scény máte dost prožité. Potřebovala jste se z toho vypsat?
Ty knihy asi mohou působit trochu autoterapeuticky, teď bude navíc vycházet nová knížka Skutek utek a tam se ty děti rvou úplně stejně. Mě hlavně bavilo to psát a vyzobávat si ty prvky ze své reality. Sem tam jsem si i zapisovala dětské věty, nebo dokonce své reakce, třeba „neříkej mi mami“ – jako odpověď, když na mě děti věčně hulákaly nějaké požadavky.
Jednou jste vzpomínala, že se čas s dětmi proměnil v neplánované prázdniny. Práce musela chtě nechtě počkat a nakonec to bylo fajn. Může to tedy být tak, že i člověka, který potřebuje klid na práci, děti nabíjejí energií?
Poslední dobou popravdě moc ne. Během covidu jsem s dětmi trávila opravdu hodně času a psychicky jsem to moc dobře nezvládala. Tam jsem si nejvíc uvědomila, jak bezmocně se cítím, když vedle té jedné nohy mateřství nemůžu stát i na druhé noze své práce. Teď po letech nastupuju zpátky na plný úvazek do práce a nemůžu se dočkat.
Změnily vás nějak děti?
Děti každého změní, pozitivně i negativně. Manžel mi často vyčítá, že už nejsem tak podnikavá jako dřív. Jsem taky věčně utahaná, zvlášť když trávím s dětmi moc času. Na druhou stranu je to zkušenost k nezaplacení a myslím, že mi to hodně dalo i po té pracovní stránce. Třeba dětské knížky by mi asi bez šílené zkušenosti mateřství tak dobře nešly.
V recenzi na současné české filmové pohádky jste psala, že mají dva hlavní rysy: připravují děti na domácí filmový brak a ubíjejí je domácí pohodou. Zlo je v nich vlastně k smíchu, příběhy jsou stokrát přežvýkané a neoriginální. Jak k tomu došlo?
I ve zmíněném článku píšu, že si myslím, že je to zejména aktuálním trendem výchovy, který já nevyznávám, ale vnímám ho jako dost rozšířený. Tedy výchova tzv. respektující, často spojená s tzv. helikoptérovým rodičovstvím. Rodiče své děti opečovávají bez jakýchkoli hranic až téměř do puberty, aby proboha z něčeho neměly traumátka. Případně je vyučují doma, aby na ně cizí dítě nemohlo ani sáhnout.
K čemu to povede?
Z téhle generace podle mě vyrostou egoisté, kteří ve společnosti nebudou schopní obstát, nebudou umět komunikovat či zvládat konflikty. A taky budou mít pocit, že žádné zlo neexistuje, protože je před ním jejich starostlivé matičky tak ochraňovaly, až ho vytěsnily z jejich životů. Jenže zlo ve světě kupodivu stále existuje, o čemž svědčí i aktuální události. Myslím, že dětem vyloženě svědčí, když se ocitnou v lehkém stresu, když jim přehnaně neumetáme cestičku. Musí se naučit vyrovnat s krizovými situacemi – a kdy jindy se to mají naučit než právě v dětství? Tvářit se, že všichni budou na děti celý život jen hodní, je podle mě cesta do pekel.
Někde jsem našel, že ke svým knihám pořádáte i workshopy. O čem jsou? Jak si takový workshop k dětské knížce představit?
U Červeného klubíčka jsem hodně jezdila po školkách a školách a stavěli jsme vždy s dětmi z přírodnin takový les, kterým se hrdinové knížky proháněli. A já jim přitom četla a ptala se jich na jejich dětské strachy, o kterých knížka mimo jiné je. Brácha vyšel už za covidu, tj. těch workshopů bylo mnohem míň, jen asi 3–4. Tam jsme zas sestavovali bludiště potrubních trubek, kterým v knížce kluci prolézají, a u toho si také četli a povídali si, tentokrát hodně o sourozeneckých vztazích i vztazích s rodiči. Interakce s dětskými čtenáři mě moc baví a je vděčná i jako forma propagace, určitě v tom chci pokračovat i do budoucna.
Co podle vás děti baví? Nebo se to vlastně nijak nemění, jenom je neumíme zaujmout? Právě proto, jak bezkrevná je „zábava“, kterou jim předkládáme?
Přijde mi dobré je moc nezahlcovat věcmi a nechat je, ať si zábavu najdou samy. Ze začátku se někdy kroutí, že to je nuda. Ale pak si něco najdou a je hezké vidět, že to dokážou, zabavit se samy. Nejlepší to je samozřejmě někde venku v lese, to jde úplně samo.
Věříte ještě ve čtení?
Nepsala bych knihy, kdybych ve čtení nevěřila. A já sama jsem strašně nadšená čtenářka už od dětství a doteď jsou pro mě knížky zábavnější než seriál. Ale vidím, že dnešní děti je ke čtení mnohem těžší přesvědčit. Protože mají ještě digitální zábavu a tomu je nějakými písmenky těžké konkurovat. Ale snažím se o to strašně moc, jako matka i autorka.
Dalším velkým tématem ve vaší tvorbě je čas, který rodičovství předchází. Dokumentární série o nastávajících a čerstvých maminkách Čtyři v tom. A nebo taky spolupráce na filmu V nejlepším zájmu dítěte, který dokonce vyústil v založení spolku na podporu pěstounské péče. Ovlivňují měsíce před porodem a po něm budoucí vývoj dětí?
Určitě. V raném věku je rodičovská péče nezastupitelná, proto je taková hrůza vyrůstat v kojeňácích, kde tu jednu pečující osobu děti nemají. A věřím i tomu, že klidné těhotenství vede ke klidným dětem – ale možná to je prostě o celkovém osobnostním nastavení matek. Děti vnímají ten klid nebo naopak neklid.
Když jste hledali zájemce o vystupování v dokumentu, přihlásilo se údajně okolo 300 budoucích maminek. Čekal bych, že najít ženy, které se dobrovolně podělí o tak těžkou a nepředvídatelnou část života, bude mnohem těžší. Překvapil vás ten zájem?
Těch 300 bylo u první série, s každou další sérií Čtyř v tom ta čísla znatelně klesala. Protože už ty ženy věděly, do čeho jdou. Já sama bych se určitě u porodu natáčet nenechala. Je to pro mě moc intimní věc. Ale chápala jsem i různé pohnutky, proč se ty ženy hlásily. Chtěly propagovat svůj životní styl nebo přístup k porodu a těhotenství a výchově nebo mít hezky natočený porod, někde hrála roli i finanční motivace.
Vystudovala jste scenáristiku a dramaturgii na FAMU. A podle počtu ocenění patříte mezi naše nejúspěšnější scenáristy. Za adaptaci knížky Paměť mojí babičce máte dokonce cenu z Cannes! Proč se zatím realizovaly jen Děti noci, které pak samy získaly dvě ceny na MFF ve Varech a Českého lva? Jsou vaše náměty moc těžké?
Na scenáristiku jsem se časem úplně vykašlala. Mé scénáře byly na škole a krátce po ní oceňované, zkoušela jsem pak psát dál, ale vždycky se to na něčem zadrhlo. Nejčastěji na nedostatku financí, jak už to tak v české kinematografii bývá. Když vidím i z pozice filmové recenzentky, jaké filmy také vstupují do kin, tak si říkám, že to je házení perel sviním. I když to zní povýšeně, ale jsou za tím léta práce na x verzích různých scénářů, které se nikdy nerealizovaly. Bavila mě svého času práce na televizních docusoapech, ale teď mě nejvíc baví „obyčejné“ psaní do novin.
Čím to je?
Myslím, že tím českému filmu a české kultuře prospívám možná i víc. Baví mě, že si díky těm článkům třeba někdo zajde na film nebo koupí knížku, která stojí za to. Dává to smysl.
IRENA HEJDOVÁ (*1977) vystudovala FHS UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Od roku 2005 píše o kultuře (Aktuálně.cz, Hospodářské noviny, Týden, Seznam Zprávy, Deník N atd.). Napsala řadu filmových scénářů, které získaly řadu ocenění. Realizovaly se ale pouze Děti noci (2008, rež. Michaela Pavlátová). Je autorkou dokusérií Čtyři v tom (1. série 2013) a Navždy svoji (2013). S Lindou Jablonskou natočila film V nejlepším zájmu dítěte (2016), na základě kterého založily spolek Dobrý start na podporu pěstounské péče. Napsala dětské knížky Červené klubíčko (2019, Albatros), Nedráždi bráchu bosou nohou (2020, Host) a Skutek utek (před vydáním, Host). Má tři děti. Po dvou covidových letech se vrací k novinařině a plánuje zejména udržet si zdravý rozum.
V profilu na Twitteru máte: „Tři děti, dvě ruce, dvě nohy a jen jedna hlava!“ Přitom ale píšete do médií, máte za sebou pět filmových scénářů, dokumentární tvorbu a čerstvě i tři dětské knížky. Kdy spíte?
Filmové scénáře a dokumenty jsem dělala v době, kdy jsem zas tolik nepsala do médií. A když byly děti malé, tak jsem toho taky moc nenapsala. Teď už jsou všechny mé děti ve škole, takže mám soustředěný čas do brzkého odpoledne a chci to ještě natahovat. Když jsem pracovně saturovaná, tak jsem pak milejší i na děti a víc si je užívám, než když s nimi jsem některé dny nedejbože od rána do večera. A taky pracuju většinou dost rychle a efektivně. Vím, že čas na práci mám omezený, tak se ho snažím maximálně využít. A ještě jedna věc: psaní mě leckdy baví a uspokojuje mnohem víc než mateřství, už proto, že mé články, knihy atd. mi neodmlouvají a neprudí… A když něco děláte rádi, tak si vždycky nějak zařídíte, abyste si na to čas našli.
Jednou jste na otázku, jestli se s dětmi dokážete soustředit na práci, odpověděla lakonicky: „Vůbec.“ Nějak mě potěšilo, že se to nesnažíte zahrát do autu. Myslíte, že do rodičovství často vcházíme s úplně špatným očekáváním?
V přítomnosti dětí a neustálého dětského hluku se řadě z nás trochu vypíná mozek. To je bohužel moje dlouholetá zkušenost. V takovou chvíli nejsem schopná napsat vůbec nic, co má hlavu a patu. To už mám radši open space. Asi se tam ozývají nějaké mateřské instinkty, že stále po straně uchem posloucháte, jestli se něco neděje (a většinou se bohužel něco děje). Už si nepamatuju, s jakými očekáváními jsem do mateřství vstupovala, ale srážka s mateřskou realitou péče nejdřív o dvojčata a pak o další dítě tři roky po nich byla tak silná, že se z toho vzpamatovávám doteď…
Připravil vás někdo na to, že „nevyspání“ může znamenat opravdu brutální spánkový deficit, že když dítě „celý den brečí“, tak skutečně může být myšleno doslova pláč 24 hodin téměř v kuse a podobně?
Snažím se vyhnout tomu, abych někomu říkala takové ty věty, že se má před porodem vyspat do zásoby. Vím, že samotnou mě to dost otravovalo. Ale on si člověk asi nemůže pomoct a chce varovat. I když osobní zkušenost je prostě nepřenosná. Nikdo mě asi nepřipravil na to, že během kojení a raných let s dětmi se mozek člověku fakt vypíná dost intenzivně. Je to srovnatelné s covidovou mlhou, která přišla hned vzápětí, aby i muži měli představu. A soucítili s tím, co se to ženám děje…
V knížce Nedráždi bráchu bosou nohou jsou Marek a Mimoň dost často „na zabití“ a jejich dramatické putování odpadním potrubím vlastně jedna velká strkanice. Přišlo mi, že ty scény máte dost prožité. Potřebovala jste se z toho vypsat?
Ty knihy asi mohou působit trochu autoterapeuticky, teď bude navíc vycházet nová knížka Skutek utek a tam se ty děti rvou úplně stejně. Mě hlavně bavilo to psát a vyzobávat si ty prvky ze své reality. Sem tam jsem si i zapisovala dětské věty, nebo dokonce své reakce, třeba „neříkej mi mami“ – jako odpověď, když na mě děti věčně hulákaly nějaké požadavky.
Jednou jste vzpomínala, že se čas s dětmi proměnil v neplánované prázdniny. Práce musela chtě nechtě počkat a nakonec to bylo fajn. Může to tedy být tak, že i člověka, který potřebuje klid na práci, děti nabíjejí energií?
Poslední dobou popravdě moc ne. Během covidu jsem s dětmi trávila opravdu hodně času a psychicky jsem to moc dobře nezvládala. Tam jsem si nejvíc uvědomila, jak bezmocně se cítím, když vedle té jedné nohy mateřství nemůžu stát i na druhé noze své práce. Teď po letech nastupuju zpátky na plný úvazek do práce a nemůžu se dočkat.
Změnily vás nějak děti?
Děti každého změní, pozitivně i negativně. Manžel mi často vyčítá, že už nejsem tak podnikavá jako dřív. Jsem taky věčně utahaná, zvlášť když trávím s dětmi moc času. Na druhou stranu je to zkušenost k nezaplacení a myslím, že mi to hodně dalo i po té pracovní stránce. Třeba dětské knížky by mi asi bez šílené zkušenosti mateřství tak dobře nešly.
V recenzi na současné české filmové pohádky jste psala, že mají dva hlavní rysy: připravují děti na domácí filmový brak a ubíjejí je domácí pohodou. Zlo je v nich vlastně k smíchu, příběhy jsou stokrát přežvýkané a neoriginální. Jak k tomu došlo?
I ve zmíněném článku píšu, že si myslím, že je to zejména aktuálním trendem výchovy, který já nevyznávám, ale vnímám ho jako dost rozšířený. Tedy výchova tzv. respektující, často spojená s tzv. helikoptérovým rodičovstvím. Rodiče své děti opečovávají bez jakýchkoli hranic až téměř do puberty, aby proboha z něčeho neměly traumátka. Případně je vyučují doma, aby na ně cizí dítě nemohlo ani sáhnout.
K čemu to povede?
Z téhle generace podle mě vyrostou egoisté, kteří ve společnosti nebudou schopní obstát, nebudou umět komunikovat či zvládat konflikty. A taky budou mít pocit, že žádné zlo neexistuje, protože je před ním jejich starostlivé matičky tak ochraňovaly, až ho vytěsnily z jejich životů. Jenže zlo ve světě kupodivu stále existuje, o čemž svědčí i aktuální události. Myslím, že dětem vyloženě svědčí, když se ocitnou v lehkém stresu, když jim přehnaně neumetáme cestičku. Musí se naučit vyrovnat s krizovými situacemi – a kdy jindy se to mají naučit než právě v dětství? Tvářit se, že všichni budou na děti celý život jen hodní, je podle mě cesta do pekel.
Někde jsem našel, že ke svým knihám pořádáte i workshopy. O čem jsou? Jak si takový workshop k dětské knížce představit?
U Červeného klubíčka jsem hodně jezdila po školkách a školách a stavěli jsme vždy s dětmi z přírodnin takový les, kterým se hrdinové knížky proháněli. A já jim přitom četla a ptala se jich na jejich dětské strachy, o kterých knížka mimo jiné je. Brácha vyšel už za covidu, tj. těch workshopů bylo mnohem míň, jen asi 3–4. Tam jsme zas sestavovali bludiště potrubních trubek, kterým v knížce kluci prolézají, a u toho si také četli a povídali si, tentokrát hodně o sourozeneckých vztazích i vztazích s rodiči. Interakce s dětskými čtenáři mě moc baví a je vděčná i jako forma propagace, určitě v tom chci pokračovat i do budoucna.
Co podle vás děti baví? Nebo se to vlastně nijak nemění, jenom je neumíme zaujmout? Právě proto, jak bezkrevná je „zábava“, kterou jim předkládáme?
Přijde mi dobré je moc nezahlcovat věcmi a nechat je, ať si zábavu najdou samy. Ze začátku se někdy kroutí, že to je nuda. Ale pak si něco najdou a je hezké vidět, že to dokážou, zabavit se samy. Nejlepší to je samozřejmě někde venku v lese, to jde úplně samo.
Věříte ještě ve čtení?
Nepsala bych knihy, kdybych ve čtení nevěřila. A já sama jsem strašně nadšená čtenářka už od dětství a doteď jsou pro mě knížky zábavnější než seriál. Ale vidím, že dnešní děti je ke čtení mnohem těžší přesvědčit. Protože mají ještě digitální zábavu a tomu je nějakými písmenky těžké konkurovat. Ale snažím se o to strašně moc, jako matka i autorka.
Dalším velkým tématem ve vaší tvorbě je čas, který rodičovství předchází. Dokumentární série o nastávajících a čerstvých maminkách Čtyři v tom. A nebo taky spolupráce na filmu V nejlepším zájmu dítěte, který dokonce vyústil v založení spolku na podporu pěstounské péče. Ovlivňují měsíce před porodem a po něm budoucí vývoj dětí?
Určitě. V raném věku je rodičovská péče nezastupitelná, proto je taková hrůza vyrůstat v kojeňácích, kde tu jednu pečující osobu děti nemají. A věřím i tomu, že klidné těhotenství vede ke klidným dětem – ale možná to je prostě o celkovém osobnostním nastavení matek. Děti vnímají ten klid nebo naopak neklid.
Když jste hledali zájemce o vystupování v dokumentu, přihlásilo se údajně okolo 300 budoucích maminek. Čekal bych, že najít ženy, které se dobrovolně podělí o tak těžkou a nepředvídatelnou část života, bude mnohem těžší. Překvapil vás ten zájem?
Těch 300 bylo u první série, s každou další sérií Čtyř v tom ta čísla znatelně klesala. Protože už ty ženy věděly, do čeho jdou. Já sama bych se určitě u porodu natáčet nenechala. Je to pro mě moc intimní věc. Ale chápala jsem i různé pohnutky, proč se ty ženy hlásily. Chtěly propagovat svůj životní styl nebo přístup k porodu a těhotenství a výchově nebo mít hezky natočený porod, někde hrála roli i finanční motivace.
Vystudovala jste scenáristiku a dramaturgii na FAMU. A podle počtu ocenění patříte mezi naše nejúspěšnější scenáristy. Za adaptaci knížky Paměť mojí babičce máte dokonce cenu z Cannes! Proč se zatím realizovaly jen Děti noci, které pak samy získaly dvě ceny na MFF ve Varech a Českého lva? Jsou vaše náměty moc těžké?
Na scenáristiku jsem se časem úplně vykašlala. Mé scénáře byly na škole a krátce po ní oceňované, zkoušela jsem pak psát dál, ale vždycky se to na něčem zadrhlo. Nejčastěji na nedostatku financí, jak už to tak v české kinematografii bývá. Když vidím i z pozice filmové recenzentky, jaké filmy také vstupují do kin, tak si říkám, že to je házení perel sviním. I když to zní povýšeně, ale jsou za tím léta práce na x verzích různých scénářů, které se nikdy nerealizovaly. Bavila mě svého času práce na televizních docusoapech, ale teď mě nejvíc baví „obyčejné“ psaní do novin.
Čím to je?
Myslím, že tím českému filmu a české kultuře prospívám možná i víc. Baví mě, že si díky těm článkům třeba někdo zajde na film nebo koupí knížku, která stojí za to. Dává to smysl.
IRENA HEJDOVÁ (*1977) vystudovala FHS UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Od roku 2005 píše o kultuře (Aktuálně.cz, Hospodářské noviny, Týden, Seznam Zprávy, Deník N atd.). Napsala řadu filmových scénářů, které získaly řadu ocenění. Realizovaly se ale pouze Děti noci (2008, rež. Michaela Pavlátová). Je autorkou dokusérií Čtyři v tom (1. série 2013) a Navždy svoji (2013). S Lindou Jablonskou natočila film V nejlepším zájmu dítěte (2016), na základě kterého založily spolek Dobrý start na podporu pěstounské péče. Napsala dětské knížky Červené klubíčko (2019, Albatros), Nedráždi bráchu bosou nohou (2020, Host) a Skutek utek (před vydáním, Host). Má tři děti. Po dvou covidových letech se vrací k novinařině a plánuje zejména udržet si zdravý rozum.
Text: Michal Schindler Foto: Archiv Ireny Hejdové
