U soudu se táty ptali, jestli dokáže zapnout pračku

14. 10. 2020 -  Kvído radí

„Umím se fakt rychle sbalit,“ směje se Marie Barvínková, když se jí zeptáte, co jí dala střídavá rodičovská péče. Dnes třicetiletá novinářka patřila mezi první děti, které u nás tento způsob výchovy po rozvodu rodičů zažily. Dnes je střídavka v Česku už poměrně zavedená, ovšem paradoxně vzbuzuje stále vášnivější debaty.  

                        
Jak vidíte střídavou péči vy? 

Mně přijde normální. (Smích.) 


Byla jste v ní od roku 2001, a přesto mezi prvními dětmi. Jak to? 

Přestože byla střídavá péče v Česku prakticky možná už od roku 1998, nebyla to tehdy pro většinu lidí zrovna první volba. Takže jsme opravdu tak trochu pionýři.





Přišly s tím úřady?

To vůbec, spíš naopak. U soudu se táty dokonce ptali, jestli umí vařit, žehlit, zapnout pračku… Jinak by mě nejspíš do střídavé péče vůbec nedostal. Máma na to zpětně vzpomínala tak, že se nám to sociální pracovníci opravdu snažili spíš ztížit. Ale táta zapnout pračku uměl, všichni jsme to tak chtěli a povedlo se. Nebyli jsme asi úplně „tradiční“ rodina, jako dítě jsem navíc byla hodně nemocná, takže i proto byli naši často doma – táta taky. Většinou to bylo tak, že jeden chodil do práce a druhý pracoval z domova. I díky tomu jsme střídavku vůbec mohli mít. 


Jak to tedy rodiče napadlo? 

Nejsem si úplně jistá, ale vím, že se naši chtěli rozumně domluvit. Nebyly mezi nimi ohledně péče o mě žádné hádky ani intriky. Měli mě prostě brzo, brzo se vzali a taky brzo zjistili, že jim bude líp každému zvlášť... A někdo jim tenkrát poradil, ať zažádají o střídavku. Mně bylo už jedenáct, tak se zeptali, co já na to. A já byla pro. Bydlela jsem potom vždycky 14 dní u jednoho a 14 dní u druhého. Až do maturity. Ke konci už to přirozeně bylo trochu volnější.





Musela jste tenkrát někomu vysvětlovat, jak to máte doma? Divili se kamarádi, zpovídali vás psychologové a tak?  


Sem tam se někdo divil. Ale nesetkala jsem se s žádným odsuzováním. Nebo jsem to vyfiltrovala. S psychologem jsem se o tom bavila až o hodně později, v dospělosti. Jako dítě mě rozhodně nikdo nezkoumal. Ale rozhovorů do médií bylo hodně. Byli jsme tehdy přece jenom docela kuriozita, a navíc jsem z novinářské rodiny.


V čem byla střídavka fajn a v čem naopak? 

Osobně si myslím, že mi to dalo do života něco, co se hodí i teď: že nejsem fixovaná na místa a věci. Rychle se adaptuju. A umím se fakt rychle sbalit. (Smích.) Někdy to byla samozřejmě otrava, ale přijde mi to jako malá daň za to, že jsem tak mohla mít blízký vztah s oběma rodiči. Asi by to šlo i bez toho, ale já si neumím představit, že bych tátu viděla třeba jen občas na víkend a někdo si za rohem už klepal na hodinky.





Takže kromě „stěhování“ vlastně jenom pozitiva?

No, vlastně asi jo. 


Ty přesuny jste prožívala hůř vy, nebo rodiče? 

Jak kdy. Když to někdy nevycházelo přesně na 14 dní, tak jsme to posunuli. Když jsem si pro něco potřebovala skočit do druhého bytu nebo se chtěla vidět s druhým rodičem, taky to šlo. V nejhorší nejnesnesitelnější pubertě mě to určitě někdy štvalo dost, takže to pak jistě štvalo i je. Ale vždycky jsme se nějak domluvili. To bylo asi nejdůležitější. Zpětně mi došlo, co všechno museli naši řešit společně – výchovu, kapesné, spoustu praktických věci. A myslím, že to vždycky zvládli se ctí.


Záleží hodně na té které rodině? Na vztazích, rodičích, dětech, situaci...

Rozhodně. Na všem záleží. A vztah rodičů je podle mě úplně zásadní – když se nedokážou dohodnout, nebude to fungovat. Ale stejně důležitý je i jejich vztah k dítěti a respekt k tomu, co chce a potřebuje. Mám dojem, že spousta rodičů se dětí vůbec neptá, neberou je jako partnery v diskuzi, ale zrovna v téhle oblasti je to podle mě absolutní nutnost.


Mluvila jste o praktických záležitostech. Jak jste je řešila vy? Oblečení, hračky, školní věci atd. Měla jste všechno dvakrát? Stěhovala se s obrovským kufrem?

Vím, že jsou rodiny, kde rodiče dítěti pořídí byt, tam má věci a rodiče se u něj střídají. U nás to tak nebylo a asi by mi to přišlo trochu bizarní. Já jsem se opravdu stěhovala s kufrem, a ne s jedním, spíš s hromadou tašek. Ještě neexistovalo Spotify, takže celou jednu tašku většinou zabírala všechna moje cédéčka. Člověk nevěděl, co si za dva týdny zrovna bude chtít pustit! A mám podezření, že v největší pubertě jsem takhle tahala i tunu knížek a oblečení. Později už jsem se naučila uskrovnit a uvažovat praktičtěji.





Byla jste radši u mámy, nebo u táty? 

To nejde říct.


Tak kde vám víc chutnalo?

Oba vaří dobře, takže mi chutnalo a doteď chutná u obou.


Byl tedy třeba aspoň jeden přísnější, víc vás honil do učení a tak?

Přísnější – jak v čem. Učení řešili asi podobně. Možná, když už jsem byla starší, máma byla benevolentnější ohledně večerky. Takže si vybavuju, že bylo potřeba plánovat party na dobu, kdy jsem u ní. (Smích.)


Bylo by vaše dospívání jiné, kdybyste nevyrůstala ve střídavce? 

Asi bych si hůř hledala cestu k tátovi, potažmo k jeho části rodiny. A nevyzkoušela bych si bydlení v různých částech Prahy – naši se totiž za tu dobu oba několikrát stěhovali. Bydlela jsem na Praze 5, v Nuslích, v centru, v Libni… Takže jsem „domov“ nikdy neměla spjatý s nějakým místem, spíš s rodinou. A ta byla tam i tam.


V aktuální debatě okolo střídavé péče jste tedy asi spíš na straně příznivců. 

Určitě. Na jedné i druhé straně mají často největší slovo lidi, kteří chtějí něco řešit, aniž by měli dost osobních zkušeností, informací, nebo aspoň empatie a nadhledu. Za mě je super, že střídavka existuje. Ovšem je nutné brát ohled na to, že každá rodina je jiná a ne všude to může fungovat. V tomhle nejde vůbec generalizovat. Rodiče musejí spolupracovat, musejí oba zvládat péči o dítě, musí mít vyřešené bydlení – neumím si představit, jak to funguje třeba meziměstsky.

Podle mě se často používají zbytečně silná slova. Střídavka je zkrátka jeden z mnoha způsobů výchovy. Děti přece běžně vychovává jenom jeden z rodičů. Nebo prarodiče. Dvě mámy, dva tátové… Nebo žijí v domácnosti, kde se postupně partneři střídají. Nebo o ně vlastně nejvíc pečuje starší sourozenec. A přesto mohou všichni, když se o dítě vážně starají, vychovat fajn, slušné, rozumné lidi.


Takže jste si ze střídavky neodnesla žádnou „úchylku“? 

Hahaha. To jsou přesně ta silná slova. Napadá mě snad jediná zajímavost – kvůli střídavce jsem jako dítě vždycky hlídala, aby všechno bylo „fér“. Třeba peníze na výlety nebo na kroužky jsem rodičům rozpočítávala do koruny. Nikdo to po mně nechtěl, ale byla jsem v tomhle takový „dospělák“. Jestli se tyhle zvláštnosti v chování dají považovat za problém a jestli můžou převážit nad výhodami, to už asi musí posoudit psycholog. 


Text: Michal Schindler Foto: Getty Images