Dluh – problém, nebo šance na lepší vztahy?

Na dlužníky máme tendenci pohlížet se směsí soucitu a opovržení. Je to cítit i z jazykových obratů, které čeština používá: topit se v dluzích, být až po uši v dluzích, být zadlužený. Jenomže co když je dluh někdy ku prospěchu společnosti?

Nějaký dluh, ať už ve formě leasingu, spotřebitelského úvěru, nebo hypotéky, má dnes skoro každý. Zatímco generace našich rodičů byla zvyklá na věci šetřit a třeba i dlouho čekat, my považujeme za automatické nakupovat na splátky. Elektroniku, vybavení domácnosti či dovolenou. Dokonce i oblíbená služba rohlík.cz nabízí možnost odložené platby. Jakou cenu ale společnost žijící na dluh platí za život v nadbytku?

Zadlužení školáci

Dluhy jsou přitom součástí lidské civilizace bezmála posledních pět tisíc let. Alespoň podle uznávaného amerického antropologa aktivisty Davida Graebera. Ve své knize Dluh. Prvních 5000 let dokazuje, že dluhy existovaly dávno před vznikem peněz. Západní ekonomické systémy jsou založené na liberálních hodnotách a moderním kapitalismu, kdy silnější (bohatší) půjčují slabším za předem dohodnutý úrok. Ten, kdo se ocitne v roli dlužníka (debitora), je často považován za někoho, kdo si za své problémy může sám a do dluhů spadnul vlastní neschopností. Jak je takový postoj omezený, jsme měli možnost poznat třeba díky kauzám „zadlužených dětí“. Zpravidla jde o zdánlivě banální situace, kdy za ně rodiče nezaplatí třeba pokutu v MHD, poplatky za popelnice nebo si na jména dětí zřizují telefonní účty, které neplatí. Během let sumy narostou do výše desítek i stovek tisíc a dosažením plnoletosti mají mladí lidé na krku dluh, nebo rovnou exekuci, aniž by často tušili proč. V Česku jsou takových případů aktuálně skoro čtyři tisíce. Když k tomu přičteme fakt, že podle statistik je v exekuci přibližně každý desátý Čech, je jasné, že se stávajícím systémem je něco zásadního v nepořádku.

Pomoc místo exekucí

Do dluhové pasti se typicky dostávají skupiny nejvíce ohrožené chudobou, ke kterým patří třeba seniorky nebo matky samoživitelky, jimž otcové dětí dluží výživné. Soudní vymáhání je finančně náročné a často jde o záležitost táhnoucí se několik let, prostě začarovaný kruh. Takoví lidé jsou pak před exekutory doslova bezmocní. Situace naštěstí není lhostejná řadě nevládních organizací – bezplatnou linku pomoci všem, kdo se dostali do dluhové pasti, nabízí například Člověk v tísni. Pomoci s dluhy může i takzvané oddlužení neboli osobní bankrot. Podmínkou je, že dlužník musí v následujících pěti letech splatit alespoň 30 % z celkové výše svého dluhu. Praxi odpouštění dluhů považuje za klíčovou i David Graeber. Podle něj odpradávna pomáhalo udržovat stabilitu společenských systémů a bylo výrazem společenské solidarity. Každý řetěz je totiž silný jen tak jako jeho nejslabší článek.

Dluh jako příležitost

Podle Kateřiny Varhaník Wildové, autorky knihy Kapitoly z dospělé ekonomie, ale nemusí dluhy automaticky znamenat jen katastrofu nebo stres: „Můžou také vytvářet přátelské svazky a závazky a dynamický společenský život.“ Jde o takzvané přátelské dluhy. Ty se na rozdíl od bankovních úvěrů obejdou bez úroku. Zajímavým příkladem může být zážitek antropoložky Laury Bohannan s domorodým kmenem Tivů v západní Africe. Ti jí po příchodu do vesnice začali nosit dárky – mouku, nádobu na vodu a tak podobně. Vědkyně se topila v rozpacích, dokud jí někdo nevysvětlil, jak celá věc funguje. Šlo o to zjistit, jakou přesně hodnotu má ten který dar, a dát pak lidem zpět něco v podobné hodnotě. Ale pozor, nikoli stejné! Vždy to muselo být o něco víc nebo míň. Kdyby to totiž bylo přesně, dali byste dárci najevo, že už s ním nechcete mít nic společného. Prostě jste si kvit, nemáte vůči sobě žádné závazky, a tudíž ani důvod se potkávat, hotovo dvacet. „Zůstat s lidmi ve vztahu znamená udržet nějaký malý dluh,“ Vysvětluje Wildová.

Podle příznivců alternativních ekonomických systémů z řad současných ekonomů leží kořeny udržitelného systému v přijetí nových pohledů a návyků ve světě peněz. Vysokoškolská pedagožka RNDr. Naďa Johanisová například zdůrazňuje zásadní roli „nepeněžní ekonomiky“, tedy ochoty lidí (momentálně bohužel hlavně žen) postarat se o děti nebo rodiče bez nároku na zisk. Budoucnost vidí i v barterové výměně vzájemných služeb nebo produktů, sdílení zdrojů a dovedností a postupném nahrazení mýtu nekonečného růstu realitou udržitelného nerůstu. Naštěstí není sama. Třeba se naše děti dožijí toho, že nebudou dlužit bankám ani planetě, ale třeba jen kafe přátelům jako záminku k milému setkání.

Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images