Jak (ne)zvládnout přípravu do školy
12. 9. 2021 - Kvído radí
Existují rodiče, kteří svým ratolestem nakoupí před začátkem školního roku vše potřebné. Od perfektně padnoucích přezůvek po kufříky na výtvarku, od zaplacených obědů po kroužky a školkovné. A pak jsem tu já.
Některé matky se v zářijové haldě úkolů vyžívají, aby se pak mohly navzájem litovat, jak toho mají moc, nebo se plácat po ramenou, jak to skvěle zvládají. Já nezvládám nic. Nepotřebuju pochválit a nechci politovat. Chci si jít číst.
Že prohlížet na uklidnění instagram není dobrý nápad, mi dojde vzápětí. Zírám na příspěvek známé, je na něm jejich holčička a krasopisně vyvedený rodinný prázdninový deník z Berlína s vlepenými fotografiemi. Následuje výčet zářijových úkolů. Uklidním se při bližším pohledu na deníček. „Byli jsme“ s tvrdým y. Takže zas tak perfektní to nebude. Jdu zkontrolovat bačkory.
BAčkory nebudou
Děti z nich „překvapivě“ vyrostly. Při představě, že si půjdu 1. 9. stoupnout do fronty, co se táhne přes dva bloky před obchodem s nedalekou dětskou obuví, se mi udělá mdlo. Starší dceři nacpu ojeté sandály z léta, jsou jí krásně. Evidentně už mají za sebou nejedno outdoorové dobrodružství, ale nová role přezůvek jim určitě prospěje. S otíráním podrážek se nenamáhám. Mladší dcera nechce o tři čísla větší bačkorky po ségře, „trochu“ se vyzouvají. „Jak moc tě tlačí ty starý?“ „Moc.“ Zvažuju možnost vystřihnout otvor na palec.
Když v předvečer prvního školního dne vysypávám v předsíni dva měsíce zakonzervovanou aktovku, zatuchlá vůně mandarinek mi připomene Vánoce. Zbytek svačiny nedokážu identifikovat, navíc prorostl krabičkou, takže společně letí do koše. Proměny přírody jsou fascinující. Zítra nás čeká emočně náročný odchod do státních vzdělávacích ústavů a odpoledne kvalifikační zápis na atletiku. Hlásí se 159 dětí, berou 30 a my máme radši k registraci dorazit o hodinu dřív.
Řešení přijde samo
Ráno ve třídě 2. A poslouchám při ranním testování žáků na covid-19 paní učitelku a výčet prázdnin, formulářů a rodičáků. Vnímat jsem přestala před pěti minutami. Že ke mně v digitální době potřebné informace nějak dorazí a věci budu prostě řešit za pochodu, o tom nepochybuju. Školka, kam mám odvést mladší dceru, zavírá za 20 minut. Chce se mi spát. Dopoledne musím ještě nakoupit obaly, pravítka, švihadlo a potřeby na výtvarku, seznam čítá asi dvacet položek. Spřátelené matce blikne na telefonu zpráva, že mezi třináctou a sedmnáctou hodinou se má dostavit na Braník do hudebky na schůzku s učitelkou. Ve tři je ale atletika v Podolí a v šest má navíc očkování proti covidu pro změnu na Chodově. Navrhuju, že po obědě vyzvednu všechny děti a vezmu je k nám, jestli mi cestou koupí deset rohlíků na večeři. Cítím se jako superžena. Děti během sekund po příchodu k nám domů demolují byt a já dopisuji článek.
Kotoul s výskokem
Zvoní kamarádka a podává mi dudlík nejmladší holčičky, plyšáka a penál (?!), co jsme po cestě domů vytrousili. Vždycky jsem chtěla tři děti, ale pět evidentně nedávám. V půl třetí razíme na atletický ovál. Vypadá to tam jako na protivládní demonstraci. Přemýšlím, jestli je horší strach z otevřených prostranství, nebo fobie z davů lidí. Holčička v tokijském olympijském dresu předvádí ukázkový kotoul s výskokem, na běžeckou dráhu nastupují miniaturní Zátopkové. Agilní tatínci na poslední chvíli koučují budoucí atletické naděje v technice skoku do dálky. Zajímalo by mě, jestli má moje dítě zvyklé lítat na chalupě po návsi a skákat tak akorát přes pařezy nějakou motorickou poruchu. Mám chuť na becherovku.
Netflix, drink a první linie
Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images
