Chovej se slušně! Aneb etiketa pro nejmenší

30. 9. 2021 -  Kvído radí

Hezky poděkuje, umí poprosit, když něco chce, pusu si utírá ubrouskem a všechny slušně zdraví? Nebo se jeho slovník hemží slovesy v rozkazovacím způsobu a nudle i oběd řeší rukávem? Poradíme vám, jak na dětskou etiketu.

Nad hezky vychovanými dítky se rozplývají prarodiče, učitelky i senioři v MHD. I nás rodiče potěší, když potomci vzorně zdraví a odnáší po sobě (a ostatních) nádobí ze stolu. Ještě nedávno jsme všichni vyrůstali v prostředí, kde o správných výchovných normách nikdo nepochyboval. Pravidla byla jasně daná – neodmlouvalo se, u jídla se nemluvilo, ve škole se sedělo s rukama za zády a slovo dospělého bylo svaté. Na dětské argumenty nebyl nikdo zvědavý a prohřešky se zpravidla řešily „lepancem“.




Hry bez hranic

Dnes jako bychom se ocitli v opačném extrému. Dítě se stalo středem veškeré rodičovské pozornosti, s návody na (ne)výchovu, nejrůznějšími kurzy a workshopy se doslova roztrhl pytel. Přidejte k tomu ještě nezřídka samozvanou typologii dětí a rodičů a máte z toho stovky protichůdných pohledů. Co s tím, když chceme, aby z našich dětí vyrostly sebevědomé, samostatné a zodpovědné bytosti? Dnes jako bychom se ocitli v opačném extrému. Dítě se stalo středem veškeré rodičovské pozornosti, s návody na (ne)výchovu, nejrůznějšími kurzy a workshopy se doslova roztrhl pytel. Přidejte k tomu ještě nezřídka samozvanou typologii dětí a rodičů a máte z toho stovky protichůdných pohledů. Co s tím, když chceme, aby z našich dětí vyrostly sebevědomé, samostatné a zodpovědné bytosti?

Poradit nám může jeden z dnes trochu pozapomenutých přístupů, který máme všichni nonstop a zdarma k dispozici. Jde o intuici nebo česky selský rozum. Každé dítě je jedinečné a každá rodina je průsečíkem našich názorů, výslednicí výchovy, kterou jsme prošli my i partner, a taky toho, co nás momentálně ovlivňuje nebo inspiruje. Přestože se každý z nás dívá na výchovu jinak, na určitých aspektech tzv. slušného chování se většinou shodneme všichni.

Sem patří zlatých 5P  pozdravit, poprosit, poděkovat, pomoci a poslouchat – tedy vlastně naslouchat.




Empatii nevysvětlíš

První tři body asi neurazí ani zastánce sebevolnějších směrů. Dva zbývající – tedy schopnost a ochota pomáhat na základě naslouchání svému okolí už mají trochu širší význam. Podle vědců i psychologů se děti učí zejména nápodobou, takže mnohem důležitější než to, co říkáte, je to, jaký příklad jim dáváte svým vlastním chováním. Do kategorie pomoci se dají zahrnout i domácí práce a povinnosti, přičemž lépe než rozkaz funguje vysvětlení. Rodina je tým a není důvod, proč by ten, kdo vaří, měl i uklízet ze stolu a mýt nádobí. Ochotou pomoci v sobě děti pěstují přirozenou úctu k úsilí druhého a pocit vlastní zodpovědnosti i důležitosti. Pomáhání druhým je úzce spjaté s citlivým vnímáním okolí. Když ho děti naučíme tím, jak sami žijeme, nebudou časem potřebovat příručku ani pobídku, aby jim došlo, že mají někomu podržet dveře, pomoci s úkolem nebo pochválit večeři.




Umění říct „ne“

Pokud nevyžadujeme slepou poslušnost ani nechceme doma cvičené opičky, měli bychom děti co nejdřív naučit slušnému odmítnutí. Říct ano je slušné. To samé v případě slůvka ne. Když jedeme na návštěvu, dítě by mělo pozdravit. Nemusí se ale nechat pusinkovat tetičkami nebo jíst jen „ze slušnosti“ něco, co mu nechutná. Schopnost přijmout nebo (zdvořile) odmítnout cizí názor či požadavek je nedílnou součástí dětské i dospělé etikety. Jak se zachovat v situaci, kdy děti dávají přednost šťourání se v nose a konzumaci nalezeného obsahu před babiččiným rýžovým nákypem, nechám na vás. Ne každý má pravidla dokonalého chování v malíku, takže pro inspiraci doporučuji pořad České televize Mistr E. Dozvíte se tu nejen to, jak nevypadat jako čuně u stolu, ale děti v roli moderátorů vám objasní třeba i základní pravidla e-mailové komunikace. A když se náhodou zapomenete, pusťte si třeba Modrou krev – seriál o osudech české šlechty. Věděli jste, že když děti hraběte Františka Kinského nechaly na stole lokty, píchal je do nich vidličkou?

Na závěr bych ráda použila verš z naší oblíbené písně od Kapitána Dema: „Čůráme, kakáme, prdíme, smrkáme, po jídle krkáme. Je to normální, je to normální, je to normální lidský chování.“ Vřele souhlasím, jen s ohledem na téma článku doporučuji se výše zmiňovaným aktivitám věnovat hlavně v soukromí. Prosím. Děkuji. Na shledanou.

Text: Linda Vomáčková Foto: Getty Images