Proč je nuda pro děti dobrá. A nejen pro ně

15. 10. 2021 -  Kvído radí

Proč je dobré chvíli na nic nemyslet a jen se klidně kopat do zadku? Proč dětem neorganizovat každou vteřinu jejich života? A kdy se z nudy rodí NĚCO?

Jako dítě sídliště jsem nudu poctivě zaháněla s kamarády množstvím aktivit. Ať už jsme si vytáhli ven všechny možné panenky nebo se o pár let později dost amatérsky učili házet na koš a představovali si, že hrajeme lokální ligu České basketbalové asociace. Čím méně nám někdo naše aktivity organizoval, tím lépe. Protože teprve když dopřejete svému mozku čas na odpočinek, má prostor na vstřebávání dojmů a zážitků a hlavně prostor na vymýšlení nových aktivit! Nemá stres z toho, že musí něco stihnout a někam spěchat. A to je krásně uvolňující pocit.




Kopat se do zadku

Nudit se, kopat se do zadku, ponuďovat se, zívat nudou. Výraz, který je skloňován mezi všemi generacemi, napříč médii a historií. Nejsme první generace, která sem tam neměla co dělat. Lidé se nudili ještě dávno předtím, než v roce 1762 slovník Francouzské akademie tento výraz poprvé uveřejnil.

Kořeny a první zmínky o nudě najdeme už ve středověku v „duchovní apatii“. Tu později nahradila lenost. Historické prameny spojují lenost už se středověkými mnišskými řády, popisují ji jako stav malomyslnosti, který se na osaměle žijící mnichy pomalu snášel kolem polední hodiny. Moderní pojetí nudy však nejlépe vystihuje psycholog John Eastwood: Je to nepříjemný emoční stav, ve kterém se člověk nemůže chytit smysluplné aktivity, přestože by tolik chtěl. Je pro něj nemožné se soustředit na probíhající dění, což bývá doprovázeno letargií střídanou s neklidem a často zkratkovitými řešeními, jak se nelibého stavu zbavit. Patřičná otázka tedy zní: Kudy z nudy?




Nechat zážitky doznít…

Fenomén nudy existuje napříč generacemi. Už malé děti nenecháme se nudit a radši jim naplánujeme každou vteřinu jejich života. A přitom by si možná ze všeho nejvíc zasloužili trochu prostoru, aspoň pár dnů, kdy si můžou donekonečna přehrávat zážitky z prázdninového tábora.

Londýnská psycholožka Lyn Fry v rozhovoru pro web Quartz říká, že ideální rodič vychová své dítě tak, aby bylo schopno zaujmout pevnou roli ve společnosti. Dospělý člověk už si pak sám musí rozhodnout, jak naplnit volný čas aktivitami, které miluje ze všeho nejvíc. A právě: pokud dítěti naplánujete odpolední kroužky i víkendový čas do poslední vteřiny, nemá jak zjistit, co chce dělat a jakou roli ve společnosti chce vlastně zaujmout. Fry k tomu dodává: „Pokud rodiče tráví mnoho času neustálou organizací času svých dětí, pak je nikdy nenaučí, jak si svůj volný čas organizovat v dospělosti.“

Jenže když je nechám na pospas vlastním choutkám, jak volný čas vyplnit, pak zdivočí, říkáte si. Nebránit se nudě se však děti musí naučit. Postupně ji překonávat, dostávat od rodičů více volného času, kdy se nic nemusí. Nejede se na víkend k babičce, která ráda plánuje program od rána do večera, nemají kroužek každý den v týdnu a samy se mohou rozhodnout, co by chtěly dělat. Najednou ta chvíle lelkování a otrávenosti není ztrátou času, dítě totiž získává kontrolu nad situací a to posílí jeho samostatnost a schopnost si svůj volný čas vyplnit aktivitami a činnostmi, které jej zabaví a hlavně naplní. Co vy víte, třeba máte vlastně doma místo malého horala českého Picassa nebo nového Steva Jobse!

Nuda nebo nenaplněná touha po rychlých zážitcích ale nestraší jen děti. V posledních letech se probouzí i mezi dospělými. Nic nedělat, nekoukat do telefonu, nemít puštěné rádio, televizi, nesledovat seriál na počítači a nechat mozek, aby vymyslel, jak se sám zabaví, to je pro mnoho z nás naprostá noční můra.




Blahodárné prázdno

Psycholožka Ivana Štefková našla pro tento stav krásný název – je to takové prázdno, které bychom měli umět využít pro mentální odpočinek. Představte si procházku, při které se opravdu jen procházíte. Nepouštíte si žádný podcast, který jste ráno nestihli, a nejste ani připojení na žádném pracovním callu. Jen jdete. Když překonáte ten pocit prázdna a studu, který se možná objeví, a necháte mozek i pozornost plout v prostoru kolem vás, opravdu se vám uleví. A když půjdete i trochu delší trasu nebo si procházku bez vlastních vnějších podnětů zopakujete, najednou začne být mozek kreativní a ukáže vám i řešení problému, který jste dlouho nemohli rozlousknout. Až budete o svém „nudném“ zážitku vyprávět kolegovi v práci, zkuste z toho udělat senzaci: „Neuvěříš, jak jsem si krásně užil dvě hodiny nicnedělání.“ Věřte, že mu to začne vrtat hlavou a třeba si taky na tom svém zaplněném disku uvolní prostor pro prázdno.


Text: Kateřina Fišarová Foto: Getty Images